Osvětlení neaktivity, aneb Roxy na "cestách" {041517}

15. dubna 2017 v 12:56 | 록시 |  Claptrap
Dělám, jak jsem předevčírem slíbila a zveřejňuji článek, ve kterém bych měla vysvětlit mou nečinnost a Vám přiblížit, co jsem téměř měsíc dělala, že jsem neměla možnost napsat ani jeden článek.

Na konci března jsem odjela do rakouských Alp se školou na lyžařský kurz. Odjížděli jsme 26. března někdy okolo jedné odpoledne a plahočili se neuvěřitelných osm hodin, než jsme konečně dorazili do konečné destinace, do malého, ale malebného městěčka Tröpolach na pomezí hranic rakouských, italských a slovinských.
Musím říct, cesta mi naprosto zkazila první dojem, který jsem si celou zimu myslela, že bude přehršeně kladný. Jen do Vídně jsme se táhli snad dvě hodiny, což autem tam dojeme ani ne za čtyřicet minut. Jeli jsme dvoupatrovým autobusem a samozřejmě podle zasedacího pořádku jsem byla nucena sedět nahoře, což neprospívalo mému duševnímu stavu kvůli jednomu nepříjemnému snu, který jsem musela protrpět jednu noc ten týden, co jsme měli odjíždět.
Řidič bral cestu úsporně a proto byl ochoten zastavit pouze dvakrát, kvůli čemuž si můj malinký močový měchýř prožil noční můru také. Spát se nedalo, jelikož vedle přes uličku seděli neustále cicmající se třídní páry a přímo před námi hlučné a nepříjemné studentky druhé třídy, kterou osobně vůbec nemusím. K tomu si přes celý autobus pouštěli hlučnou hudbu, kterou nedokázala přehlušit ani sluchátka v uších s maximální hlasitostí. Mé proklatě dlouhé nohy mi pohodlí také speciálně neulehčovaly, jelikož mezi sedadly byl až nepochopitelně stísněný prostor jsem měla nohy téměř až za hlavou. V ten den jsem však děkovala sama sobě, že se má chytrá hlavička rozhodla obléknout si na poslední chvíli legíny místo džín, které byly mým původním plánem.
Když přeskočím nudnou trýznivou cestu a zastavím se u příjezdu, tak se má znechucená nálada nijak nezměnila. Hotel nevypadal vůbec špatně, ba naopak, akorát večeře, kterou před nás přímo mrskli, nebyla úplně ideální, aspoň tedy pro mě, však s nadsázkou jsem ji čekala. Samozřejmě řízek jako nejtypičtější rakouské jídlo mi bylo společně s hranolkami předhozeno a se slovy; "guten Appetit!" jsem byla nucena požít tento spálený kus vepřového masa. Snědla jsem polovinu a musela jsem to nechat na pospas mému hladovému spolužákovi, který mé zbytky s radostí přivítal. Neberte mě zle, jen posledních pár měsíců jsem se dala na zdravou stravu a jakékoliv smažené jídlo mi dělá v žaludku nemalou neplechu.
Poté, co jsme všichni dovečeřeli, nám bylo poručeno vynosit veškeré zavazadla, což byl menší oříšek, většina z nás totiž ve tmě nedokázala rozpoznat svůj kufr, a to ještě nemluvím o hledáním svého lyžařského vybavení.
Když jsem se konečně dostala na pokoj mi bylo oznámeno, že večerka je za půl hodiny a to jsem si potřebovala ještě vybalit a zaplout do sprchy. Na pokoji nás bylo osm, proto si každý z nás umí představit, kdy se osm splašených a schvástaných puberťaček dostalo konečně do postele, aby si dopřály pořádný spánek. Všechny jsme zalehly do postelí asi okolo jedné v noci a v sedm stávaly, šest hodin spánku mi nemohlo za boha stačit, proto jsem se modlila, abych zaspala co nejdřív, byl tu však jeden problém, postel byla pro mne krátká, proto jsem se musela schloulit téměř do klubíčka. Perfektní poloha pro spánek, nemohla jsem usnout.


Ráno začala pro některá děvčata jejich rutina, bez které by nevylezly ani z jejich pokoje, proto hned po zazvonění budíku se polovina pokoje začala rychle krášlit, mezitím co já se v klidu převlekla, umyla si zuby a snažila si protáhnout záda, která mě z té příšerné postele začala bolet.
Na snídani jsme měli každý den na výběr asi ze tří druhů nějakých cereálií, šunky, sýru... No já každé ráno dala na své milované cornflakes a bílý jogurt. Čaj i káva byly mírně nepoživatelné, spíše připomínající obarvenou vodu, nežli pořádný povzbuzovač, proto jsem si musela na svou denní dávku čaje počkat až na sjezdovku.
Byla jsem pod křídly našeho oblíbeného profesora, začež jsem děkovala nebesům, neuměla bych si předtavit, kdybych musela být s nějakou školní čarodějnicí. Skupinu jsem sdílela i s mými dobrými kamarádkami a taktéž spolubydlícími, proto jsem nemohla být šťastnější.
Asi okolo deváté ráno jsme vyjeli nahoru, jelikož i tam bylo okolo dvaceti stupňů, tak jsem se rozhodla vyjet pouze v mikině, což se překvapivě ukázalo jako skvělý nápad. Odpoledne totiž všichni kolem mě, včetně samotného profesora, bědovali jaké horko jim je, mezitím co já se jim pouze posmívala, protože mně bylo skvěle.
Kvalita sněhu ale v to období nebyla vůbec přívětivá a dovolila nám lyžovat pouze do oběda. Zbytek odpoledne jsme se s holkama a s profesorem slunili nahoře na kopci, užívající si toho krásného počasí a fotící nespočet selfies a fotek, které si mnohé z nás nemohly odpustit a zveřejnit na sociálních sítích.


Na hotel jsme dorazili asi okolo čtvrté hodiny. Asi jedna čtvrtina pokoje měla už připálené obličeje, však můj mozek znovu pracoval a proto jsem si kryla celý den obličej nákrčníkem, jelikož jsem nechtěla kvůli své sněhové barvě kůže riskovat žádné bolestivé spálení od štiplavého alpského sluníčka. Osprchovaly jsme se a v šly se ještě do večeře projít po městě a nakoupit nějaké zásoby. Kamarádka doslova vyrazila pouze v kraťasech a krátkém triku, protože teplota se skutečně šplhala přes dvacet stupňů celý týden, mnozí se zde i opalovali a chytali "brzký, jarní bronz."


Na večeři jsem se docela těšila, bylo nám totiž řečeno, že je tu možnost vegetariánské večeře v podobně sálatu dle vlastního sestavení. No.. Zelenina vypadala i chutnala otřesně, co nebylo z mrazáku bylo vytaženo ze zavařovací sklenice, proto jsem si pokořeně stoupla do řady mezi ostatní a nechala si na talíř plácnout kus pizzy, jež spíše připomínala nějakou buchtu než pověstnou italskou pochoutku.
Každý další den vypadal dosti podobně jako ten první a denní rutina se stala takovým příjemným stereotypem. Před posledním dnem náš pokoj nezapomněl ani na pořádnou párty, která způsobila další ráno mou nefunkčnost, díky které jsem měla co dělat, aby mi nepraskla hlava a já se dokázala udržet vůbec na lyžích. Odpoledne jsme pobalili všechny své věci, hodili je do autobusu a šli na oběd. Ze srdce jsem se modlila, aby bylo něco lehkého, hlavně ne smaženého nebo něco podobného. A co myslíte, že jsme dostali? "Fish and chips..." Neodvažovala jsem se radši druh smažené ryby pojmenovat a přemýšlela co budu dělat až se mi v autobuse udělá špatně. Fish and chips patří mezi mé oblibené anglické pochoutky a neměla jsem tento pokrm od doby, co jsem naposled navštívila VB, ale pro cestu domů to nebyl úplně nejvhodnější nápad.
Cesta domů byla klidnější než cesta tam, všichni byli pravděpodobně unavení, proto já si mohla užívat svých písniček co mi hrály ve sluchátkách a krásného výhledu na vzdalující se Alpy, které jsem sledovala z okna vysokého autobusu. Ke škole jsme dorazili okolo jedenácté večer, no než jsme vyskládaly a rozebraly všechny věci, to byla další hodina navíc, takže jak jsem se konečně dostavila domů, tak jsem neráčila ani vyházet kurf plný smradlavého oblečení a rovnou zaplula do postele, kde jsem během pár minut úplně vytuhla.

Po krátkém víkendu nastoupila opět škola a my měli hektický týden skrze to, že se blížily maturity. Profesoři totiž chtěli napsat co nejdřive všechny potřebné testy, aby se další dny mohli plně soustředit maturantům a od nás měli raději klid. Asi po šesti písemkách, co jsme za jeden týden napsali, nastal další, no naprosto klidný víkend, kde jsme se spíše nacházeli mimo školu, nežli ve vyučování. Jezdlili jsme různě po exkurzích, či krátkých, jednodenním výletech a tak to bylo i ten další týden, respektive tento. Nacházela jsem se skoro všude, na Slovensku, znovu v Rakousku, Maďarsku, ale i v českých městech jako je Brno, či Olomouc. Nacházela jsem se tedy jen krátkou dobu doma a na blog jsem skutečně velké pomyšlení neměla, protože jak jsem řekla už dříve, má hlavní priorita je Wattpad, proto když máš pokaždé nějakou volnou část dne, tak se raději věnuji autorskému psaní, nežli vymýšlení, co udělám pro blog dále..
Pořádně jsem nekontrolovala kolik z vás stihlo už zaslat objednávkový formulář, ale o práznínách mám v plánu se do toho vrhnout a splnit všechna Vaše přání! :) Navíc mě napadla super série článků, která by mohla vycházet každý měsíc, možná každý týden a kde bych zvěřejňovala mé momentálně oblíbené písničky. Vím, že to není nic nového a světobodrného, já jen miluji svůj hudební vkus a ráda se o něho podělím s ostatními. Navíc brzy, by zde snad měla začít vycházet má autorká práce v podobě nějakých fanfikcí, čí krátkých příběhů s nějakým "poseltvím."
Dnes se mi nechtělo moc rozepisovat, proto tímto krátkým článkem ukončuji náš první claptrap. Byl to spíše víc storytime, nežli nějaké pořádné osvětlení, jen já raději vyprávím než vysvětluji... Pro dnešek je to ode mě vše, zatím nashledanou!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Cítíte se zde příjemně? Líbí se Vám prostředí tohoto blogu?

Ano 100% (15)
Ne 0% (0)

Komentáře

1 Svatá celebrita Svatá celebrita | E-mail | Web | 14. května 2017 v 7:47 | Reagovat

NEKRÁST, NELHAT, ASKETISMUS, NENÁSILÍ, SKROMNOST, POKORA, MOUDROST, PRACOVITOST, ČISTOTA, OTEVŘENOST

Koho chléb jíme, tomu i otrocky sloužíme

Vše co lze prodat, to se zde prodává, žijeme v tržní konzumní kultuře, ve které prodáváme tělo a duši tomu kdo má zde peníze, jsme otroci dluhů a smluv. Lež je sladká a pravda je hořká, lidová moudrost je zrcadlem, do kterého se ubožáci neradi dívají, protože v tomto zrcadle spatří to, že jsou otroci toužení po; výhodách, jistotách, moci, popularitě, bohatství, autoritě, kariéře, lásce, atd. z toužení se stalo pekelné soužení a následkem je konzumace slivovice a cigaret. Nesmíš spáchat sebevraždu, protože jsi majetkem toho kdo si tě koupil, pokud spácháš sebevraždu tak ten kdo tě vlastní přijde o svoje vlastnictví, díky kterému se má on velmi dobře.

Otroctví nezaniklo, jenom se přizpůsobilo nové digitální době, tak jako se zde chřipka neustále přizpůsobuje, a tak na chřipku umírá neustále mnoho lidí. Z utrácení za luxus poznáváme pravé otrokáře, pravý otrokář má zde sekretářku a služebního řidiče o tom to je, máte v demokratických volbách možnost si zvolit nové otrokáře, pokud by volby mohli eliminovat konzumní otroctví, tak by otrokáři volby logicky zakázali! Proč si mě žádná celebrita nechce přidat na Facebooku do přátel, a nabízejí se mě k přátelství jenom samí ubožáci s nulovou hodnotou, o tom to je, že ten kdo se dobře před ubožáky utajil v daňovém ráji, ten si zde i dobře žije.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.